V minulosti jsme často trávili zimní dovolenou na Kanárských ostrovech, tento rok jsme si však říkali, že bychom měli zkusit něco jiného. Protože jsme už mnohokrát byli v létě na chorvatských Elafitských ostrovech (severně od Dubrovníku), tato oblast připadla mezi hlavními možnostmi – věděli jsme už, co zde můžeme očekávat. Poté, co jsme na různých internetových stránkách zjišťovali, kde v té době budou mít otevřeno, a ověřovali si odjezdy trajektů, jsme se rozhodli, že nejrozumnější strávit bude týden v Dubrovníku (především proto, že hotely na ostrovech měly zavřeno a my nechtěli být se stravou odkázáni na sebe). Nakonec jsme se rozhodli pro Hotel Kompas v Dubrovníku. Ke kritériím, která jsme zadali, patřilo topení, silvestrovská párty, rozumný standard ubytování, blízkost centru města a přístavu Gruž, a také zařízení pro případ špatného počasí. Společnost Dubrovnik Hotels Group nám odpověděla emailem s potvrzením dostupnosti, a také s doporučením, ať si ubytování rezervujeme včas. V té chvíli jsme si ještě mysleli, že budeme jediní, kdo chce strávit Silvestr a Nový rok v Chorvatsku – jaký omyl! To jsme se dozvěděli už při telefonátu do CK Bond Tours, která patří k těm, co zařizují pobyty v Chorvatsku. Téměř všechny lety od Croatia Airlines byly plně rezervované! Podařilo se nám sehnat letenky na II. svátek vánoční s návratem 3. ledna, který ale zahrnoval dlouhé čekání v Záhřebu.
V Londýně slunce, v Záhřebu sníh
Poklidný let Airbusem 320 z londýnského letiště Heathrow do Záhřebu pokazil pouze křikloun v oddělení cateringu, který odmítal jíst k obědu (podle něj) studené rybí prsty a studenou zeleninu (květák a mrkev). Sníh a husté mraky nad letištěm v Záhřebu představovaly velkou změnu oproti slunečnímu svitu, který v době odletu vládl v Londýně. Stačily 2 minuty chůze přes letištní terminál a mohli jsme nastoupit do letadla ATR42 mířícího do Dubrovníku. Na tamní letiště jsme dostali bez problémů a rychle nás vyzvedl agent CK Bond Tours, který nás dopravil do hotelu. Cesta tmou byla působivá, protože město mělo sváteční výzdobu s blikajícími světýlky a s nasvícenými mohutnými hradbami.
Prohlídka Starého města
První dva dny byl hotel velmi tichý, ubytováno zde bylo jen asi 20 lidí. Počasí bylo poměrně mírné, oblačno s trochou deště především v noci. Tyto dny jsme strávili procházkami a průzkumem okolí. V minulosti jsme Dubrovník nejednou navštívili, v létě nám tu však připadalo příliš horko na chození po městě. V zimních měsících je to však naprosto skvělý zážitek: lidé i teď sedí v kavárnách na třídě Stradun a pozorují okolí ve svých značkových slunečních brýlích a se šálkem kávy, který jim vydrží asi 2 hodiny. Obzvlášť zajímavá byla návštěva námořního muzea, kde jsme strávili tolik času, až jsme nevědomky překročili zavírací dobu. Cenná byla také návštěva Galerie Deša v okrsku Lazareti, především kvůli vystaveným ručně vyráběným předmětům, jako jsou krajky a výšivky, které vytvořily ženy z oblasti.
Čím blíže bylo k Silvestru, tím přibývalo lidí v hotelech, a na Silvestra byly zřejmě všechny hotely v Dubrovníku plně obsazené. Většinu hostů tvořili návštěvníci ze Slovinska a Bosny, ale všechny národnosti se spolu dobře snášely a všichni se skvěle bavili. Jídlo bylo v Hotelu Kompas vynikající, a jediný problém byl přinutit se k nějakému pohybu, aby bylo místo na další jídlo!
Skvělá párty
Měli jsme v plánu přivítat nový rok na třídě Stradun ve Starém městě, ale únava nám to překazila, a tak jsme nakonec zůstali slavit v hotelu; oslavy zde probíhaly od 19,30 večer až do 16,30 hod. další den. Hotel na Nový rok pořádal různé akce, jako je maratonu, taneční soutěže a tomboly. Vyhrát bylo možné spoustu cen, od poukazů na různé pobyty a výlety (např. dvoudenní pobyt v Sarajevu) až po upečené celé sele i s tácem (ale jak bych si ho odvezl domů, to si představit nedokážu). Nakonec jsme nevyhráli nic, ale byla to skvělá zábava a dobrá praxe používání čísel v chorvatštině.
Návštěva starých známých
Následující den (2. ledna) jsme se rozhodli vydat do přístavu Gruž a odtud trajektem na ostrov Šipan, což je náš oblíbený z Elafitských ostrovů. Trajekty společnosti Jadrolinija se liší od obvyklých trajektů v tom, že nepřevážejí auta. Byl jasný slunečný den, ale z pevniny vanula chladná bóra, takže ve srovnání s předchozími dny bylo nepříjemně zima. Rádi jsme se proto schovali před větrem v útulném baru na lodi.
V 9,30 hod. byla všechna místa na sezení obsazená místními lidmi, kteří cestovali za svými příbuznými nebo se vraceli domů na ostrovy poté, co strávili noc v Dubrovníku. Při zastávkách na ostrovech Koločep a Lopud jsme si připomněli příjemné dny, které jsme strávili při výletech v tomto zeleném souostroví. Mnoho lidí označuje Dubrovník za perlu Jadranu, v tom případě však Elafitské ostrovy musí být smaragdy!
Na ostrově Šipan leží dvě hlavní vesnice. Větší z nich je Šipanska Luka (přístav) a druhá je Sudurad. Rozhodli jsme se vystoupit z trajektu v Suduradu a vydat se pěšky přes ostrov do Šipanské Luky. Cestou přes Sudurad jsme si najednou uvědomili, že jediný zvuk, který slyšíme, pocházel od páru s dětmi, který šel stejným směrem – a nic jiného. Úplně jsme zapomněli, jaký klid a ticho na Šipanu vládne. Procházeli jsme po stezce mezi opevněnými věžemi historických letních rezidencí a pak ven na cestu, která vede po jedné straně údolí ležícího mezi oběma vesnicemi. Všude byl klid a mír, jen ptáci, občas koza či kráva – a my. Pokračovali jsme po stezce, nasávali ticho a slunce, které teď zahřívalo zemi. Z kousků ledu na vodě začala vycházet pára a (na rozdíl od léta, kdy je tu vše vyprahlé) vegetace zářila řadou odstínů zelené proti tmavě modrému nebi. Vzdálenost mezi vesnicemi je něco přes 4 km a během cesty jsme spatřili pouze čtyři lidi, a to ještě zdálky. Asi v polovině cesty jsem zahlédl velkého ptáka sedícího na borovici, což se později ukázalo být káně (jedno z asi šesti). Po chvíli strávené pozorováním káňat jsme pokračovali v cestě do vesnice Šipanska Luka. Na Šipanu žije celkem jen asi 500 osob a během zimy je navíc mnoho místních pryč na moři (Šipan je tradičně námořní ostrov).
Když jsme sestupovali po stezce do vesnice, zahlédli jsme proti nám známou tvář: byla to jedna z žen, které v létě pracují v Hotelu Šipan. Následovalo naprosté překvapení a vřelé přivítání spolu s dotazy, co děláme na Šipanu v zimě a jestli v létě zase přijedeme do hotelu. Po zbytek dne se odehrával podobný scénář s mnoha dalšími obyvateli vesnice, kteří nás poznali. Byla to navíc zkouška, jak se dokážeme domluvit s našimi omezenými znalostmi chorvatštiny.
Protože zde nebyl otevřený žádný podnik s jídlem, zašli jsme do jednoho z obchodů, koupili si nějaké jídlo a velkou sklenici ajvaru. V obchodě následovaly další pozdravy a objímání. Pro jeho majitele to byla jedna z příležitostí, kdy vytáhne skleničky a nabídne všem místní čirou kořalku, takže všichni byli v dobrém rozpoložení.
Sedli jsme si u přístavu, jedli brambůrky (cipi cips) a nasávali příjemně teplé sluneční paprsky, když k nám přišla jedna ze starších žen, které jsme znali z dřívějška. Paní Lela je sice zcela hluchá, ale umí anglicky, takže domluva s ní byla obtížná i snadná zároveň, i když někdy poněkud jednostranná.
Lela rozhodla, že nám uvaří oběd, a protože bylo těžké říct „ne“ hluchému člověku, který nechce rozumět, nakonec jsme v Lelině domě dostali polévku, kuře a koláč. Po obědě jsme si natrhali pomeranče a citrony na stromech v její zahradě. Řekla nám, že máme v létě přijet se zavazadly, abychom si mohli odvézt domů domácí ovoce a pravý olivový olej ze Šipanu. Takto jsme si odnesli alespoň tašku citrusů, které snědli v příštích dnech. Pokud jste neochutnali pomeranče přímo ze stromu, neochutnali jste skutečné pomeranče – jsou totiž fantastické!
Šipan je jedním z mála míst, která znám a kde se olivový olej stále lisuje kamenným kolem, navíc zde funguje minimálně jedna lisovna, která dodnes používá koně na otáčení kolem. Když jednou ochutnáte olivový olej vylisovaný tímto způsobem, už nikdy nebudete chtít ten ze supermarketu; stačí si ho nakapat na chleba, posypat nasekaným česnekem a rajčaty a dát prohřát na gril – božské jídlo!
Bylo nám líto, když jsme museli opustit Šipan a vydat se zpět do Dubrovníku, už jen proto, že to byl poslední den naší dovolené. Odjezd nám poněkud prosvětlil kněz a jeho pomocníci, kteří nastoupili na Lopudu a přitom požehnali lodi i její posádce houpající se kadidelnicí. Při cestě z přístavu Gruž do Hotelu Kompas bylo chladno a spát jsme šli brzy, protože následující den měl skončit náš pobyt v Dubrovníku.
Cesta domů
Zpožděný odlet z Dubrovníku nám nezpůsobil obavy, protože jsme stejně měli strávit 6 hodin v Záhřebu čekáním na náš přípoj. Let do Záhřebu letadlem Airbus 320 trvá asi 50 minut, my jsme však strávili asi 30 minut kroužením nad Záhřebem, pak znovu přistáli a dozvěděli se, že letadlo bude muset odletět do města Pula, protože v Záhřebu je příliš hustá mlha na přistání. Strávili jsme pak asi 3 a půl hodiny na prázdném letišti v Pule, než jsme mohli pokračovat do Záhřebu; pak následovala rychlá cesta přes letiště a nástup do našeho přípoje mířícího do Londýna. Ale aspoň jsme nemuseli strávit 6 hodin nudným čekáním v Záhřebu.
